Barokní architektura 

Barokní architektura je stavební sloh, který vznikl počátkem 16. století v Itálii a postupně ovládl celou Evropu až do poloviny 18. století. Jeho charakteristické rysy - bohaté plastické tvary, dramatický pohyb, mohutný dojem a iluzivní výzdoba - se projevovaly především na monumentálních stavbách, které mají působit na diváka a prezentovat bohatství i moc stavebníka. Typickým materiálem barokních staveb jsou omítané cihly, doplňované kamenem. K baroknímu tvarosloví patří sloupy, valené klenby a kopule. V barokní době vzniklo množství staveb jak církevních (kostely, kláštery), tak také světských (zámky, paláce, městská sídla pro šlechtu ("hotely"), letohrádky, školy a radnice) .

Hlavní složky architektury

Ve srovnání s předcházejícími slohy - s přísnější a převážně kamennou gotikou a s hravou italskou renesancí - působí barokní architektura mohutným dojmem i propojením s plastickou a malířskou výzdobou. Světské stavby dávají najevo bohatství, luxus i snahu o zajištění pohodlí. Chrámové stavby mívají komplikovaný půdorys, často s kruhovými a eliptickými prvky, působivost kleneb a kopulí posilují iluzivní malby. Paláce a zámky jsou přísně symetrické a protože hlavní důraz se kladl na vnější dojem, mohl někde vzniknout i falešná štít, brána, okno nebo dveře.

Avšak nejdůležitější složkou barokní architektury je pohyb. Menší stavby, fontány, ale i sochy bylo potřeba vnímat jako živé organismy, cílem bylo jejich zachycení v nějakém pohybu - s každým úhlem pohledu poskytovaly jiné zobrazení, jiný výraz, jinou podobu. V tomto umění se stíraly hranice mezi architekturou, plastikou a malbou, takže vznikala celistvá umělecká díla, v nichž se mohly kombinovat různé materiály a techniky práce. Podstatný byl výsledek a hlavně celkový dojem, jakým dílo působilo na diváky a návštěvníky. Proto barokní prostory někdy působí jako divadelní kulisy a co je zdálky velmi působivé, může se zblízka ukázat jako odbyté a předstírané .

Výzdoba

Velmi rafinovaně se pracovalo se světlem a prostorem (především u chrámů). Tyto stavby byly světlejší než v dřívějších dobách, přičemž světlo bylo jedním ze způsobů, jak zvýšit dramatičnost. Stěny, kupole a stropy pokrývaly malby znázorňující nebe s postavami světců nebo mytologických postav, které se vznášejí v prostoru a mezi oblaky, jako kdyby byly netělesné a bez tíže.

Na výzdobu se používalo velmi často zlato, štuk, barevný umělý mramor a pestré barvy, které jen umocňovaly pocit pompéznosti, vznešenosti, nadřazenosti a nesmírného bohatství, a to jak u chrámových, tak i u světských staveb. Kromě toho vzbuzovaly pocit malosti a nicotnosti, což bylo považováno za správnou cestu k pokoře. Jako dekorativní prvek se uplatnilo např. putto (amoret).

Z materiálů se na stavbu budov používaly především cihly a malta. Stěny byly omítnuté silnou vrstvou malty bez rozdílu stavebního materiálu, ze kterého byly postavené (cihly, kámen nebo obojí), díky čemuž vznikala bohatá štuková výzdoba. V módě byly i klenby různého druhu (kupole, klášterní klenba, valená klenba atd.), které se často v rámci stavby kombinovaly a protínaly s jinými klenbami, což kladlo vysoké nároky na zručnost a přesnost práce.